Vzkaz pro mou depresi

Můj vnitřní boj přišel tiše a plíživě. Je to už dlouhá doba, co jsem se s ní seznámil. Možná jsme se znali už odnepaměti, jen se někde tiše skrývala, aby mě pak mohla pozdravit a já byl zcela nepřipravený. Když jsem byl ještě dítě, tak jsem si své věrné společnice nevšímal, v hlavě jsem měl jiné věci, než se tam usadila ona. Dalo by se říct, že jsem nemusel řešit nic důležitého a byl jsem šťastný. S ní se to ale změnilo.

Kdy mě poprvé sevřela v náručí

Byl jsem malý kluk, možná bych ten čas datoval někam kolem svého jedenáctého roku. Přišla ke mně a usadila se mi na plících, nemohl jsem dýchat, chtělo se mi pořád brečet a cítil jsem bolest, která nebyla fyzická, ale vycházela odněkud zevnitř. Jako když nosíte těžké břemeno, které je ovšem neviditelné. A nevidí ho ani nikdo kolem vás. Snažíte se usmívat, skrývat se, žít s tímhle břemenem jako všichni ostatní, ale moc to nefunguje.

Začal jsem se ptát na ty nejzákladnější otázky: "Kdo jsem? Odkud přicházím? Kam vlastně jdu? Jaký tohle má smysl? Budu ještě někdy šťastný?" Vlastně si tyhle otázky pokládám ještě dneska, jsou totiž šíleně matoucí. Snaží se hodnotit náš život, a zda to, jak s ním nakládáme, je správné či nikoliv.

Ano, sevřela mě v náručí, zakalila mi zrak, dusila mě, svírala, chtěla mě dokonce i zabít. Je to chvíle, kdy se vaše mysl obrátí proti vám a útočí na vás všemi možnými prostředky. Nejste dost dobří. Nedokážete zvládat věci jako ostatní. Neznáte žádné odpovědi, pro které jste na tenhle svět přišli. Přestáváte věřit, že vám někdy bude lépe. Nechcete vstát z postele. Nechcete vstát vůbec, protože vás čeká další den s tímhle břemenem, které vám krade energii, a vy jste ze všeho unavení, jen nikomu nedokážete vysvětlit proč.

 

Stala se mou součástí

Myslel jsem si, že jsou to jen hormony, ale ona mě nepustila. Byla se mnou celá léta, až jsem si na ni zvykl. Pořád to bolelo, ale držela mě nad vodou naděje, že jednoho dne bude lépe, že se něco změní. Nic se nezměnilo, ještě teď v dospěláckých letech ji v sobě nosím a nemohu před ní utéct. Nemá smysl utíkat, protože je pořád se mnou, v mé hlavě, a nikdo nedokáže utéct před vlastními myšlenkami.

Co tedy uděláte v okamžiku, kdy nemůžete utéct? Můžete se snažit bojovat. Snaha je to jediné, co vám zbyde. Započnete vnitřní boj sami se sebou. Snažíte se ji pochopit, nějak s ní vycházet, i když ona velmi ráda odmlouvá. Rozhodnete se, že zodpovíte všechny ty otázky, které si tak dlouho pokládáte a vytvoříte si svůj vlastní svět uvnitř vás samých, abyste v něm dokázali nějak přežívat. Nakonec zjistíte, že je to marný boj. Abyste něco pochopili, nemůžete se tomu vzpouzet, musíte to jinak uchopit, přijmout a pracovat s tím.

 

Život ale není o přežívání, je o prožívání

To, že se stala mojí součástí a že je pořád se mnou, není dobře. Je to démon, který se musí dostat z vás samých, abyste se osvobodili. A proto jsem začal psát. Začal jsem psát knihu, která se jmenuje Lovec hledá odpovědi, abych se podělil o všechny ty odpovědi, které jsem našel při boji s touhle nestvůrou. Napsal jsem o ní knihu, protože vím, jaké to je, když zasáhne do vašeho života. Když něco takového člověk zažije, nechce, aby to zažíval i někdo další.

Vím, jaké to je, když se člověku nechce žít. Vím, jaké to je, když vás odsoudí, protože nezapadáte mezi ostatní, neboť vám všechno působí jen tíseň. Vím, jaké to je, když vás šikanují, ponižují a zesměšňují za všechno, co uděláte. Vím, jaké to je cítit se úplně jiný než ostatní. Vím, jaké to je přetvařovat se a dělat, že je mi přesto dobře. Vím, jaké to je být nenáviděn, nemilován a odmítán. Vím, jaké to je ztratit ty nejbližší kamarády i rodinné příslušníky. Vím, jaké to je brát antidepresiva. Vím, jaké to je fňukat do polštáře. Vím, jaké to je, když nosíte celý den masku, jen abyste ji mohli po příchodu domů sundat a zhroutit se jako domeček z karet.

 

Ale proto o Tobě píšu, má společnice...

...mluvím k Tobě, má tížívá Deprese. Nikdy jsem Tě do svého života nezval, ale stejně jsi přišla. Ležíš na mě celé ty roky, spíš ve stejné posteli, sleduješ mě, soudíš mě, zavrhuješ mě, ničíš mě, zabíjíš mě, trápíš mě, kazíš mě a ničíš moje vztahy. Nechci Tě ve svém životě, ale zároveň vím, že jsi do něj musela vstoupit, abych se něco naučil.

 

 

A jestli chceš pokračovat, jen do toho, nenáviď mě ještě víc. Protože já už teď vím jednu sakra důležitou věc: ustojím to, už mě tím nepřekvapíš, nedefinuješ mě, ale jen samu sebe.

Naučila jsi mě, že člověk nemůže věřit vlastní mysli, pokud je nemocná. Že i když na mě pliveš svoje strachy, dokážu je překonat. Že i když mi podkopáváš nohy, dokážu se silnou vůli zase vstát. I když ničíš můj svět, dokážu ho znovu opravit. A já ho budu opravovat – znovu a znovu, protože jen budování má smysl, ne ta destrukce, kterou máš na svědomí Ty. 

Jsi smutná, patetická, zlomyslná, a nikdo by se v Tobě neměl tak dlouho utápět. Ale jsem Ti také vděčný, že jsi mě toho tolik naučila, že jsi mě inspirovala při psaní mých knih a že jsi mi pomohla najít v sobě sílu, o které jsem nevěděl, že ji vůbec mám.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.