Žijeme v chaotické době – ve světě, kde je na nás neustále kladený nějaký nátlak, abychom něco působivého dokázali. V nejlepším případě abychom založili rodinu, byli vzdělaní, našli si smysluplnou a zároveň dobře placenou práci, abychom pečovali o náš zevnějšek a příjemně vystupovali, bavili okolí svým vtipem a ohromovali ho svým talentem a inteligenci. A když nám něco z toho není vlastní, strhne se pozornost především na onu slabinu. V době sociálních sítí se tento tlak mnohonásobně rozšířil.
Jak moc nás ovlivňuje virtuální svět
Někdy se říká, že člověk žije dva životy – jeden vnější a jeden vnitřní. Ten vnější je ten, který ukazujeme svému okolí, za to o tom vnitřním víme pravděpodobně jen my sami nebo naši nejbližší přátelé a rodina. V dnešní době se k těmto dvěma životům ale přidává třetí život. Je to život online.
Pokud dnes chcete být úspěšní, pravděpodobně se nevyhnete všem těm sociálním sítím, které o vás vytváří internetový obrázek. Jaké fotografie někam vkládáte, jak moc jsou kvalitní, jaké mají popisky, kolik dostanou "to se mi líbí", kolik lidí je pozitivně okomentuje... internet je místo, kde se všichni předhánějí o pozornost. I já.
Protože bez internetové vizitky jste dnes již prakticky neviditelní, chcete-li se v nějaké branži úspěšně vyzdvihnout. Média a jejich nastolování agendy určují, o čem lidé přemýšlejí, a proto čím více je člověk vidět v médiích, tím více získává pozornosti. Je to vskutku bláznivé, jak se ženeme o virtuální prvenství.
Lidé se ztrácí v kyberprostoru
Dělá nám problémy zastavit se a pořádně se nadechnout, přibývá psychických poruch a jsme neustále ve spěchu. Lidé kolem vás se už nedívají okolo sebe, ale do svých mobilních telefonů. Kontrolují si, jak úspěšné jsou jejich posty, čtou si prezentace ostatních a přitom všechno je to jen o tom, kdo umí manipulovat s daným médiem nejšikovněji. Nejlépe tak, aby příspěvek zasáhl co největší počet lidí, protože dnes už málokdy vyhrává kvalita nad senzacechtivostí, fake news nebo vyretušovanou celebritou.
Je to doba, ve které jsme nuceni stát se tak trochu narcisty. A proč? Protože náš třetí virtuální svět čím dál více ovlivňuje náš život. Pomocí selfie fotografií určujeme svou hodnotu. Již nezáleží tolik na tom, jaký je obsah, ale jaký to má dosah. Tahle doba nás vlastně nutí propagovat se, vyšperkovat se v očích veřejnosti a snažit se zalíbit.
Ale ruku na srdce, opravdu chceme na sítích vídat pouze realitu? Nejsme vlastně rádi, že vidíme jen ty hezké věci? Nemusíme přeci hanit sociální sítě za to, že nejsou reálné jako život, možná právě proto existují. Jako útěk za růžovými brýlemi života, za tím, co považujeme za zajímavé, líbivé, co vyvolává různorodé emoce, co nám z té reality všednosti pomůže zase na chvíli uprchnout, a na tom není nic špatného. Stejně to někteří mají u knížek, filmů nebo divadla. Stejně tak si na party vezmeme extravagantní věci, které normálně nenosíme. Stejně tak upravujeme svůj zevnějšek.
Deprese a syndrom FOMO
Není divu, že je dnes i vědecky potvrzené, jak moc velký vliv mají sociální sítě na náš psychický stav, ale také na celkový vztah k nám samým! Sociální porovnávání s ostatními nás činí nešťastnými. Vidíme všechny ty fotografie ostatních lidí, kteří procestují svět nebo kteří mají u každého statusu desítky obdivných komentářů, i když zveřejní jen stokrát obemílaný citát.
Zvyšuje se například riziko poruch příjmu potravy u mladých dívek, kteří sledují facebookové a instagramové profily svých hubených vrstevnic. Stejně tak člověka přepadá závist či smutek, pokud se dívá na fotografie z oslav svých přátel, na které nebyl pozvaný. Slovo "stalking" nabírá zcela nových rozměrů, když se rozhodneme sledovat profily svých ex partnerů nebo lidí, které nemáme tolik v oblibě.
Ale všimněme si, sociální síť je nástroj, nikoli původce těchto jevů. Základem psychické hygieny je pochopit, jak tento nástroj funguje.
Syndrom FOMO (z anglického fear of missing out) je pak naše nutkavá závislost být neustále online, odpovídat na příchozí maily, komentáře, pravidelně přispívat a aktualizovat svůj třetí online život. Chceme vynikat, být úspěšní, ukázat se světu... a když je někdo v online světě lepší než my, propadáme do smutku. Klesá naše sebevědomí, připadáme si jako nuly, které nic nedokázaly.
Někdy je ale dobré dělat nějakou činnost jen pro onu činnost samou, nikoliv proto, aby se tím něco dokázalo.
Jak tuhle dobu ustát
Především je třeba si uvědomit, že nežijeme životy druhých lidí. Zbavme se všech těch soudů a negativního sociálního porovnávání, kdo je lepší a kdo horší. Každý je individuální a i když můžeme někomu závidět jeho úspěch, možná bychom mu nezáviděli cestu, kterou k úspěchu došel. Ale i kdyby se nám někdo zdál sebelepší, nemá cenu snažit se někomu přibližovat. Kopie nikdy nepředčí originál, proto si musíme vystavět náš vlastní originální život.
Vytvářejte si svoje vlastní highligty, hackujte svou paměť a vytvářejte vědomé vzpomínky. Nemusíte k tomu používat sítě, ale i ony vám můžou ukázat album toho, kam jste za určitou dobu pokročili, na co sjte pyšní, co jste dokázali, co vám v životě dělá radost.
Napsal jsem také, že tato doba přispívá k narcismu, ale ono to nemusí být vždy tolik na škodu. Vezměte si z narcismu to kladné – ze všeho se nakonec dá vzít to kladné. Pozitivní věc na narcismu je ta, že se člověk zajímá o sebe. Zaměřujte se na sebe, nikoli však s přehnanou samolibostí a lhostejností ke druhým, ale s vaší vlastní sebejistotou. Zaměřte se na vás samé, na vaše touhy a sny, na vaše fyzické i psychické zdraví, na vaše štěstí a vděčnost, na vaše záliby a buďte jedineční ve svém vlastním životě.
Možná nepoletíme do vesmíru, nebudeme vydělávat balíky peněz, nebudeme slavní a obdivovaní, ale dokážeme být spokojení sami se sebou navzdory tomu. Není třeba neustále něco dokazovat, ani se s někým donekonečna předhánět. Že se cítíme nešťastní, ve skutečnosti není problémem sociálních sítí, ale tím, že je špatně interpretujeme a přistupujeme k nim způsobem, který ničí naši vlastní integritu. Sociální sítě mají spoustu kladů, když je umíme využívat.
Člověk, který se stará o své duševní zdraví, opravdu nemá potřebu nadávat na nějakou modelku, že má moc vyretušované fotky, není nepřejícný, když má někdo bezva život, nemá potřebu poukazovat na to, co je na daném jedinci špatně na základě jeho prezentace, nekonstruktivně hejtit, protože takhle se realita nechová – ta je plná všemožných i zdánlivých nedokonalostí. Zde platí známé příšloví, kdo chce psa bít, hůl si najde. Je zbytečné vkládat energii do neustálého spěchu a snahy vypadat podle našich ideálů. A důležitá věc na závěr: online svět není skutečný, všechno je jen přenesený obraz něčí reality – ořezané fotografie, do jejichž zákulisí nevidíme. A tak je to s lidskými životy odnepaměti, záhadné knihy, které nikdy tak docela nepoznáme.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
