Vědecký pokrok: Co když žijeme v absurdním scifi světě?

Čím déle sleduju technologii kolem sebe, tím více se nestačím divit. Když dnes píšu článek na tenkém notebooku a posílám všechny ty informace do virtuálního světa, připadám si, jako bychom jako lidé už uměli čarovat. Co všechno ještě přijde? Budeme umět létat bez křídel? Číst si navzájem myšlenky? Teleportovat se? Zní to jako scifi, ale co když už v takovém světě dávno žijeme?

Nežijeme už v budoucnosti?

Není to tak dlouho, kdy bylo kacířstvím prohlásit, že zdejší planeta oplývá kulatostí, přičemž dnes voláme z jednoho konce světadílu na druhý, ba se při tom dokonce i vidíme, a lidé se dorozumívají ťukáním písmenek, aniž by pohnuly jazykem. Oblohou profičí trysková letadla, stopy od skafandru pózují na Měsíci, díky medicíně se dožíváme stovky let a dokážeme udělat z muže ženu, kapesní přístroje navádí zbloudilce pomocí satelitů a zážitky jsou uchovány v malých kartičkách a lze si je stokrát přehrávat v ultratenké 3D televizi.

Kdybyste cokoliv z tohoto výčtu tvrdili někdy ve středověku, všichni by vás začali považovat za blázna nebo by vás třeba i upálili. Svět se za posledních sto let neskutečně proměnil a zároveň rozdělil vejpůl – je to svět, tak jak jsme ho znali celá tisíciletí, a svět digitální, tak jak ho známe dnes. Pokud se svět dokázal změnit tak razantně za necelé století, jak bude vypadat za tisíc let?

Touto otázkou se zabývá také moje druhá utopická knihy, Životy na skok, která pojednává o světě, kde už lidé zvládnou úplně všechno – léčit všechny nemoci, odstranit bolest, skoncovat s válkami, cestovat ve vesmíru nebo vidět lidem do hlavy pomocí počítače. Psal jsem to jako scifi, ale čím dál častěji si uvědomuji, že do takového světa míříme, a že to, co nám kdy přišlo neskutečné, se už teď stává realitou.

Přijímáme za samozřejmé věci, kterým nerozumíme

Podle nás jsme zasazení do vesmíru, který je nekonečný, přestože je podle fyzikálních zákonů všechno konečné a nekonečnost si nedovedeme představit. Anebo si někdo myslí, že je vesmír konečný, ale nikdo nedokáže pochopit, co by za onou konečností bylo, neboť nicota je sama o sobě něco. Byť jen jako slovo. Máme tedy dvě varianty, ale obě jsou absurdní a nemožné. Možná že žijeme ve světě, který nemohl nikdy vzniknout!

Jako lidé se s takovými věcmi jednoduše smíříme a přijmeme je. Žijeme ve světě planet, co se vznášejí uprostřed tmy, obíhají žluté koule, točí se pořád dokola, způsobují dny a noci, roční období… Dny, kdy neviditelná síla zvaná teplo vypustí pot z vašich kůží a dny, kdy se vznášející pára zvaná mraky rozpustí a zasněží naše hlavy.

Scifi o stvoření člověka

A moje oblíbená, vtipná věc, které také věříme, je ta o stvoření člověka. Podle toho, co se učíme, dříve nastal velký třesk, samé výbuchy a prach, při čemž se onen prach pravidelně uspořádal, pak nějakým zázrakem ožil, stala se z něj buňka a z té buňky se pomocí evoluce utvořilo něco jako chodící maso, krev, kost a kůže, která má dýchací, rozmnožovací, trávicí, smyslovou, vylučovací, svalovou, kožní a nervovou soustavu. 

Co tímhle chci vlastně říct: všechno, co se v našem světě děje, mi přijde tak strašně zvláštní a nepravděpodobné, a nejvíce mě překvapuje, jak to všichni vnímají, jako by to bylo naprosto normální. Snažíme se dosahovat nějaké utopické úrovně, ideálu dokonalosti naší společnosti, ale co když už v takové utopii dávno žijeme? Máme prostředky k tomu, abychom dosáhli čehokoliv, co si jen zamaneme.

Žijeme v dokonalém světě

Ve světě, kde má člověk žízeň, a proto jsou tu řeky a oceány. Kde má člověk hlad, a proto zde rostou plodiny, kterými se nasytí. Kde se chce člověk něco naučit, a proto zažívá různé události, které ho posunují dál. Tenhle svět nám nabízí přesně to, co chceme, a proto jsme do něj přišli. Naplňujeme zde svůj vlastní smysl, který si svobodně určujeme, a svět kolem nás, nám k tomu poskytuje prostředky a mechanismy. Všechno dobré i zlé, co se nám v životě stalo, nás dostalo tam, kam jsme se dostat potřebovali – abychom si něco uvědomili, něco zažili, něco se naučili, něco obdivovali...

Říká se, že v utopické společnosti panuje láska, ale tu přeci můžeme prožívat i dnes. Můžeme si svobodně udělat nebe na zemi, když budeme opravdu chtít. Náš technologický pokrok nesouvisí pouze s technologií, ale také s technikou toho, jak přemýšlíme. Musíme si jen uvědomit, že v té utopii, v onom vysněném scifi světě, už dávno žijeme, jenom vypadá jinak, než si ho představujeme. Je to svět mnohem svobodnější, kde sice existují překážky, bolesti, katastrofy i problémy, ale kde mají všechny tyto prostředky svůj jasně daný smysl. Abychom jako individuální lidé i občané společnosti zažívali to, co si sami vybereme.

Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi nebo Životy na skok.