Zamýšleli jste se někdy nad tím, co je skutečně správné a co špatné? Jaká je ta správná víra, jaké rozhodnutí je správné, který politik má pravdu, kdo lže? Uvědomil jsem si, že pravdu hledám celý svůj život. Raději než krásu, lásku, bohatství, slávu nebo úspěch, dejte mi pravdu. Absolutní pravdu bez příkras a bez mazání medu kolem pusy. Ale co je vlastně pravda?
Kteří lidé hlásají pravdu?
Paganini řekl, že pravdu mají děti, blázni a filozofové. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou. Osobně bych ale s tvrzením o pravdě nebyl tak jednoznačný a rovnou bych varoval před lidmi, kteří vám tvrdí, že mají ve všem jasno nebo že mají pravdu – takoví lidé jsou podle mě obecně poněkud nebezpeční. A víte proč? Protože neexistují lidé, kteří hlásají pravdu.
Následujme ty, kteří hledají pravdu, ale dejme pozor na ty, kteří tvrdí, že už ji našli.
Pravdu bych popsal jako motýla, do kterého se musí každý individuálně vylíhnout. Veškeré poznatky, které jako lidé přijímáme, jsou tu kvůli vzájemné dohodě. Souvisí například s tím, jak jsme se dohodli vnímat čísla nebo znaky našeho jazyka. Souvisí s tím, jak jsme se naučili pravdu od někoho dalšího a spontánně ji přijali. Nikdo ale nemůže tvrdit, že tyto poznatky jsou obecně platné.
Vše je zpochybnitelné
Můžete tvrdit, že nábytek okolo vás je skutečný, ale existují i teorie, že žijeme ve virtuální realitě nebo ve snu řízeném naším vědomím. Můžeme si být jistí, že zítra vyjde slunce, ale co když se prostě stane vesmírná katastrofa, o které nemáme ani tušení, a naše Slunce zhasne? Možná vám to připadá jako extrémní příklad, ale chci tím jenom říci, že nic se nedá absolutně dokázat, protože naše realita prostupuje skrz naše vlastní vnímání.
Existuje-li vůbec objektivní realita, stejně ji interpretujeme subjektivně.
Dostáváme se k tomu, jaká je tedy pravda. Pravdu si tvoříme každý sám a z největší části je založena na naší víře. Třeba na víře v naše zkušenosti – co jsme viděli opakovaně, to se podle nás s největší pravděpodobností bude dít podobně dál. Na víře v neměnnost věcí kolem nás – věci a lidé se chovají tak, jak je to běžné, a to se nijak nemění. Anebo na víře ve fyzikální zákony – věříme v gravitaci, protože ji dennodenně zakusíme, aniž bychom skutečně znali její podstatu, proč to tak je a jak to funguje.
Absolutní pravda neexistuje, a to je jediná absolutní pravda
Předáváme si pravdu ve společnosti pomocí vzdělávacích systémů, výchovy nebo různých autorit kolem nás. Ve skutečnosti je naše pravda jenom naše, může ji s námi někdo sdílet, ale nedá se považovat za jedinou správnou. Proto vznikají mezi lidmi neshody, každý jsme jiný a tím pádem jsou jiné i naše světy a jejich fungování.
Všechno kolem nás projde nejprve naším vnímáním. Deformujeme realitu podle sebe.
Problém obvykle nastává ve chvíli, kdy si někdo začne myslet, že jeho pravda je jediná pravdivá a všichni by se podle ní měli řídit, a to i přesto, že se na každou situaci lze dívat z jiné perspektivy. Někteří lidé ani nechtějí znát pravdu. Chtějí se jen ujišťovat, že to, čemu uvěřili, je pravda.
Jistotu věcem dáváme my sami. Smysl věcem dáváme my sami. Zkuste proto nepřebírat slepě pravdu, která je vám předkládána, ale vybírejte si to, co považujete za přínosné a co je podle vás logické. A všechno si několikrát ověřujte, a jestliže to nejde, ptejte se na záměr sdělení, intuici nebo charakter zdroje. Nic totiž nemusí být pravda, stejně jako tento článek skládám ze svých domněnek.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
