Můžeme s přesvědčením říct, že rodina, do které se narodíme, má obrovský vliv na náš život. Způsob, jakým prožíváme naše dětství, je závislý na naší rodině. To, jak se o nás rodiče starali nebo nestarali, jakým směrem nás vychovávali, zdali nás trestali nebo nás podceňovali či přeceňovali, má jistý dopad na celý náš život. Je to naše minulost zakotvená v nás. V dnešním článku bych se chtěl zaměřit na to, jak rodina ovlivňuje naše životní štěstí.
Co je vlastně rodina
Pokud bych to měl pojmout právnicky, dalo by se rodinu definovat jako skupinu osob, které mezi sebou mají nějaký příbuzenský vztah. Jsou to obvykle lidé, kteří nás vychovávají, i když se znatelně přesouváme do doby, kdy rodina neznamená jen máma, táta a děti. Dnes už rodiče nemusejí žít v manželském svazku, mohou to být samoživitelé, mohou mít stejné pohlaví, mohou být rozvedení... základní rámec rodiny už není takový, jaký kdysi býval, a já pokládám otázku: je to tak správné? Proč by nebylo!
Osobně si myslím, že to nejdůležitější pro děti je přísun lásky a péče. Proto zastávám takový možná až nadčasový názor, že skutečná rodina nemusí být ta pokrevní. Dokonce si troufám tvrdit, že často lidé najdou svou "pravou" rodinu teprve během života. Pouto, které nás pojí k rodině, totiž nemusí být vždy pokrevní ani to není společná střecha nad hlavou.
Jak vás ovlivňuje dětství nebo rodina
Zastávám názor, že všechno, co se nám v životě děje, má své důvody. Že jsme si i svoji vlastní rodinu vybrali ještě předtím, než jsme se narodili. Je to trochu kontroverzní, ale ještě navíc se domnívám, že celé prostředí našeho života je nám uzpůsobeno tak, abychom se z něj co nejvíce naučili. Něco o nás samých. Aby nás to nasměrovalo takovým směrem, který nás bude činit šťastné.
To, co si člověk prožije v dětství, může určovat, jakým způsobem napodobujeme nebo naopak negujeme své rodiče. Mnohdy ovšem zapomínáme na to, že s dospělostí získáváme svobodnou volbu. Lidé neustále obhajují svoje problémy tím, že měli nešťastné dětství, že je rodiče bili nebo že vyrůstali v toxické domácnosti. Svádět vinu ale nemá moc velké opodstatnění. Jediné, co má cenu svádět, je ocenění. Ocenění z toho, co jsme se v dětství naučili, co nám naši rodiče předali – ať už byli jacíkoliv, ať už se nám dělo cokoliv.
Nezáleží ani na tom, že nás třeba rodiče nemilovali, neoceňovali nás nebo se nám nevěnovali, protože potřebujeme ocenit především sami sebe, abychom mohli být spokojení. Nikdy nebude spokojený ten, kdo vyžaduje uznání a ocenění od druhých, nikdo se nezavděčí všem a my se ani zavděčovat nemusíme. Nechci tím říct, že ty křivdy nic neznamenaly nebo že je snadné nad nimi mávnout rukou, to určitě ne, protože nám působily bolest. Naším úkolem ovšem je se té bolesti zbavit, nikoli se jí nechat pronásledovat po celý život.
Pokud rodiče nemilují své dítě, tak dítě kolikrát nepřestává milovat je, ale samo sebe. Domnívá se, že není hodno lásky. To je ale lež.
Křivdy z dětství a vaše přítomnost
To nejhorší, co člověk může udělat při překonávání nějakých křivd z minulosti, je říct si, že tyto křivdy jsou věčné a už se jich nedá zbavit, protože se v nás zakořenily v dětství. Naše minulost má samozřejmě určitý zásah do naší přítomnosti, to, jak na ni ale reagujeme dnes, nás nijak omezovat nemusí. Rodina nás nějak vychovala, ale nemá cenu ji vinit za naše současné problémy – minulost nezměníme, ale přítomnost ano.
Možná jsme v dětství nedostávali tolik uznání, kolik jsme chtěli. Možná jsme dokonce neměli rodiče, co by byli dobrými rodiči, ve skutečnosti ale nepotřebujete jejich uznání proto, abyste byli šťastní. Kdybych měl tedy odpovědět na otázku v nadpise, jak rodina a křivdy z dětství ovlivňují vaše štěstí, odpovím, že nijak. Protože štěstí máme uvnitř sebe a závisí-li na členech naší rodiny, pak je dost omezené a nevychází z nás.
Říkáte, že vás rodina omezuje v radosti? A co když je člověk omezený skutečně jen ve chvíli, kdy uvěří, že ho něco omezuje, a kdy si začne myslet, že se svým životem nic nezmůže... Smíme zklamat svou rodinu, své přátele, své partnery – ale nikdy není tolik zle, dokud nezklameme sami sebe.
Měli bychom být odrazem naší rodiny, nebo si žít podle svého? Není to vlastně vůbec složitá otázka. Řekl bych, že není nic špatného, pokud se změníme kvůli své rodině, přátelům nebo partnerům – ale jen pod podmínkou, že to tak chceme my sami. Ať se každý chová tak, jak uzná za vhodné, a myslí si, co chce, ale soudy ostatních se vás ani tolik netýkají, protože vy sami znáte svou cestu nejlépe. Dokonce lépe než vaši rodiče, pokud si opravdu uděláte pořádek v tom, co od života chcete, místo aby vás vedly názory ostatních.
Jak se zbavit křivd z dětství a přestat vnímat rodinu jako činitele toho zlého? Existuje jediný lék, kterým je odpuštění. Odpouštějte druhým lidem tak, aby se jejich negativita nestala tou vaší. Neznamená to, abyste zapomínali, ale abyste se přestali trápit něčím, co na vás má negativní dopad. Nikdo jiný to chápat nemusí, nikdo jiný ani nemusí vědět, proč byste měli odpouštět – křivdy jsou často jen v nás samých, proto se s nimi my sami musíme vyrovnávat.
Jaká je skutečná rodina
Jak už jsem psal, věřím tomu, že skutečnou rodinu člověk najde během života. Jsou to ti lidé, které milujete, ať už jsou z pokrevní rodiny, nebo to jsou naši přátelé. Někdo může stavět přátelství výše než samotnou rodinu – přátelství vydrží, když nás zklame rodina, a přátelství vydrží, když nás zklame láska.
Abychom mohli být šťastní, je potřeba se odpoutat od vlivu autorit z dětství a začít žít podle sebe.
Abych to všechno shrnul; ano, naše rodina ovlivňuje náš život. Ale co okolo nás jej nijak neovlivňuje? Záleží jen na nás, co si z okolního světa vezmeme. Existují lidé, kteří staví rodinu na první místo svého hodnotového žebříčku. Jsou lidé, kteří odsuzují ženy, co nechtějí mít děti. Jsou lidé, kteří neuznávají "tradiční" rodinu, kde není otec a matka. Někteří odsuzují rozvody a snad by raději zůstávali ve svazcích nešťastní, protože se se stydí, lžou sami sobě nebo se bojí odsouzení. To jsou všechno jen věci okolo nás, které vycházejí z předsudků a mínění ostatních.
Jak moc je rodina důležitá?
Troufale odsuzuji ten předsudek, který tvrdí, že rodina je to nejdůležitější v životě člověka. Pokud někdo nechce děti, je to jeho svobodná volba. Není to snad lepší než mít děti jen proto, že se to tak dělá? Stejně tak si nemyslím, že je dobré vždy poslušně poslouchat členy rodiny, neboť nežijeme životy druhých lidí. Také mi přijde nesmyslné, aby někdo zůstával ve svazku jen proto, že to někdy kdysi slíbil (protože skutečná láska a věrnost se nedá zaručit slibem).
Pro někoho je smyslem života starat se o rodinu, ale někdo by chtěl procestovat svět nebo vybudovat kariéru. Nejlepší na tom všem je, že smysl života si určujeme my sami, nikdo jiný to za nás nedělá. Vyberte si to, co chcete.
Zajímáte se o podobné myšlenky? Rádi přemýšlíte o světě? Přečtěte si také mou knihu Lovec hledá odpovědi.
