Psát pro sebe, nebo pro ostatní?

Rozhodl jsem se po nějaké době nahlédnout do rubriky o tvůrčím psaní, a dnes bych to pojal jako takovou úvahu o tom, co nejvíce spisovatele motivuje při psaní jeho knih, a zda by se měl zaměřit na to, jak je s dílem spokojený on sám, nebo vše přizpůsobit cílovému publiku. Anebo psát tak, aby šlo o největší zisk.

Morální dilema spisovatele

Na začátku pokaždé vyvstane ta stejná otázka: psát pro sebe, tak jak to cítím, anebo přizpůsobit svou knihu publiku, aby se zalíbila co největšímu počtu čtenářů? Dobré je si předem uvědomit, že se tyto dva přístupy nemusejí vylučovat – a podle mého názoru dokonce ani nemají. Spisovatel totiž vždycky do svého díla vkládá část sebe, ať už chtěně nebo nechtěně, a zároveň by ho jeho dílo mělo bavit psát stejně tak, jako by mělo čtenáře bavit číst.

Psát jenom pro zisk

Každý, kdo se o spisovatelskou profesi zajímá trochu podrobněji, hlavně u nás v České republice, už nejspíš dávno upustil od té ambiciózní myšlenky, že napíše sérii románů jako J. K. Rowlingová, které zasáhnou tolik lidí, že se bude do konce života válet v autorských honorářích. Podmínky v naší zemi nám ukazují vládnoucího krále Michala Viewegha, a schválně – kolik z vás od něj četlo více než jednu knihu? S kolika lidmi se o jeho knihách můžete bavit ve svém okolí?

Abych to shrnul, psát jenom pro zisk podle mě nejde. Možná pokud si člověk vybuduje jméno například na románech pro ženy nebo užším žánru, který je záměrně vystavěný na příběhových klišé, pak by to reálné být mohlo. Protože co si budeme povídat, mít nějaké známé jméno vám otevře dveře tam, kam se jiní nedostanou. Ale kdo takové jméno vlastně má? 

Jsem pesimistický v tom, že je v naší zemičce možné psát jen pro nějaký zisk, a zároveň jsem optimistický, protože si myslím, že je to tak dobře. Spisovatel by podle mě měl mít vždycky ambice k tomu, aby bylo jeho dílo kvalitní, než aby myslel jen na to, co z toho bude mít.

Psaní jen pro sebe

Psaní pro sebe funguje jako skvělá autoterapie, o tom není sporu. Člověk se nemusí ohlížet na nějakou cílovou skupinu, neboť on sám je svou cílovou skupinou. Většinou jsou tato díla autobiografická, můžete do nich plně promítnout své já, i kdyby jste psali o věcech, o kterých nechcete, aby někdo další věděl. Ani na vysokou kvalitu nemusíte tolik hledět, nemusíte počítat se žádnou kritikou a nakonec to vychází stejně, jako byste psali třeba deník. 

Věřím ale tomu, že každý, kdo se věnuje psaní delší dobu, by rád své dílo vydal, protože pro něj znamená něco víc. A kdo chce něco vydávat, ten už holt musí počítat s tím, že své dílo bude víc přizpůsobovat, kalkulovat s tím, jak ho budou vnímat ostatní a nemůže psát jen a jen o sobě.

Psaní jen pro ostatní

Psát pro ostatní často znamená omezit volný průběh vaší fantazie a začít psát s trochou dávkou vypočítavosti. Psaní pro ostatní vám dodá nový rozměr, protože podrobíte své dílo vnější kritice, což vás zároveň může motivovat k tomu, aby bylo lepší nebo alespoň více promyšlené. Není nic horšího, než když poskládáte příběh plný logických chyb nebo pokud není čeština vaší silnou stránkou. Kdo nechce poslouchat kritiku, nechť nevychází s kůží na trh.

Rozuzlení: psát tak, nebo onak

Nicméně, jak jsem už psal, oba dva přístupy se rozhodně nemusí vylučovat. Dílo, do kterého nedá spisovatel sám sebe, pravděpodobně nedosáhne takové kvality a hloubky, aby někoho oslovilo. A dílo, které nemyslí na čtenáře, nebude zřejmě nikoho dalšího zajímat. Nejlepším způsobem, jako u většiny běžných věcí, zůstává zlatá střední cesta. 

Za mě palec nahoru pro díla, která jsou vystavěna na osobních zkušenostech a zároveň dějově přizpůsobena k tomu, aby zasáhla i větší publikum. Často takovým příběhům pomáhá humorný styl, nadsázka nebo jednodušší – ne až tak květnatě umělecký – jazyk. Ale to už je na samotném pisálkovi; některé moje zkušenosti můžete číst na zdejším blogu. A trocha sentimentu na závěr: pište ze svého srdce!

Zajímáte se o tvůrčí psaní? Přečtěte si také zdarma můj e-book Psaní o tvůrčím psaní, který je složený z článků z mého blogu.