V minulém článku z rubriky o tvůrčím psaní jsme se zaměřili na výběr tématu, což je základní složka jakéhokoli příběhu. Dnes se zaměříme na konkrétní tvoření děje příběhu a jeho kompozici. Nebudu vám říkat jasný postup, kterým máte psát, protože každý autor má svůj jedinečný styl a skutečný návod na působivé psaní tkví v talentu, nikoli na počtu přečtených příruček. Proto budu dnes hovořit o obecných zákonitostech kompozice příběhu, které mohou někomu pomoci se způsobem, jakým bude svůj příběh vyprávět.
Máme téma, základní představu, a co dál?
Věřím tomu, že každý, kdo aspiruje na spisovatelskou profesi, má povědomí o tom, jak se tvoří příběh. Známe to z jiných knih, seriálů nebo filmů. Naším cílem je vyprávět příběh tak, aby byl poutavý, překvapivý, aby čtenáře zaujal a nejlépe mu něco předal. Čtenáře nezajímají nesmyslné plky nebo věci, do kterých se nemuže sám projektovat. Děj musí být tedy řádně vybudovaný, aby si čtenář mohl říct: "U toho jsem se zasmál. Tohle mě dojalo. To zní zajímavě. Tohle jsem nečekal. Je to jasně napsané. Inspirovalo mě to." A tak dále.
Kompozice je způsob, jakými jsou vystavěny literární prvky. Hovoříme-li o literárních prvcích, myslíme tím například postavy, vypravěče, časové roviny, přímou i nepřímou řeč a podobně.
Můžete mít v hlavě sebelepší příběh, ale pokud bude sepsaný pouze jako "popis děje", nikoho tím pravděpodobně neoslovíte. Děj musí být živoucí a v nejlepším případě plný problémů a konfliktů. Chcete mít poklidný příběh, ve kterém postavy neřeší problémy? Tak to by byla zřejmě nuda. Tím neříkám, aby byl děj přehnaně konfliktní, ale právě střet dvou nebo vícerých, do určité míry se vylučujících nebo
protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot nebo tendencí,
případně aktérů, je to, co dělá jakýkoli příběh příběhem. To, co mu dodává šťávu.
Základní dějové schéma
Když se odpíchneme od předešlého odstavce, zjistíme, že vytváření konfliktu v beletrizovaném příběhu nám dává možnost vytvořit si základní dějové schéma. A není to nic, co byste podvědomě už neznali, je to vlastně docela prosté.
- Expozice – úvod, tedy to, čím svůj příběh otevíráme
- Kolize – zauzlení děje nebo také zápletka; fáze, kdy jsme čtenáři nastínili téma, vypravěče, hlavní postavy a děj vstupuje do popředí, nastává první konflikt
- Krize – samotný "problém" a jeho vyústění; děj už nemůže pokračovat dál stejným směrem
- Peripetie – zvrat; náhlý obrat
- Katastrofa – objevuje se u tragédie, jde o tragické vyústění konfliktu; u jiných žánrů můžeme mluvit o vysvětlení či rozuzlení děje
- Závěr – řešení konfliktu, ukončení (happy end, katastrofa, rezignace, smír)
Tohle všechno je taková obecná osnova děje, jeho základní složky. Vyprávět svůj příběh ale můžeme díky tomu, jak tyto složky uspořádáme. Uspořádání textu, jeho výstavbě, se říká kompozice. Do ní spadá například i to, jestli je váš děj vyprávěný v ich-formě (já něco vypravuji) nebo er-formě (on/někdo něco dělá, vypravuje). Setkal jsem se také s du-formou (například v knize Jakuba Demla: Moji přátelé, kde autor oslovuje květiny; ty, vy), ale to je velmi vzácné.
Jak můžeme děj vyprávět: základní kompoziční postupy
Děj je to, co dává události do pohybu. Příběhům, které mají děj, se říká epické (nebo jsou-li střídány s nedějovými složkami, pak jsou lyricko-epické). To, co není děj, je pak tedy lyrika – myšlenkové pochody, popisy, úvahy atp. V tomto článku předpokládám, že chceme psát příběh s dějem.
Děj můžeme vyprávět chronologicky, čili tak, jak se události děly a pěkně za sebou. To je nejběžnější způsob. Existuje pak ještě postup známý z detektivek, kdy se vychází z konce událostí a pak se vrací k začátku – retrospektiva. Někdy děj může začínat uprostřed příběhu, to se objevuje v případě, kdy otevřete knihu a hned jste vtrženi do akce – tomuto postupu se v literární teorii říká in medias res.
Dějové linie mohou být rámcové – takové ty oddělené kapitoly, kdy má každá své vlastní téma, nebo třeba povídková kniha s uzavřenými příběhy. Můžete mít také několik příběhů, které jsou vyprávěny paralelně.
Tohle všechno zní jako učebnice češtiny, ale faktem je, že tyto základní postupy by měl znát každý spisovatel, a určitě každý začínající pisálek ještě předtím, než začne cokoliv psát. Když už si totiž nějaký postup vyberete, je zásadní, aby se dodržoval během celého příběhu. Jinak by mohlo docházet k logickým nesrovnalostem.
Ještě odstaveček o vypravěči
Vypravěče lze charakterizovat jako prostředníka mezi obsahem sdělení a čtenářem. Ve čtenářském prostředí často mylně splývá se samotným autorem – autor nemusí být vypravěč, a to ani pokud je kniha v ich-formě. Vypravěč funguje v knize stejně jako ostatní postavy a složky příběhu. Může být tzv. vševědoucí (extradiegetický) nebo postavou v příběhu (intradiegetický). Vypravěč tedy může, ale i nemusí účinkovat v samotném příběhu, ale to je podle mě každému z vás jasné. Tak jen pro připomínku!
V literární komunikaci existují tyto subjekty: Autor jako živý člověk, který je původcem textu. Čtenář, který text čte a má k němu tedy nějakou recepci. Adresát je ten, komu je text určený; každý čtenář totiž nemusí být adresát. Vypravěč je ten, kdo v příběhu zprostředkovává samotný příběh čtenáři. A nesmí chybět samozřejmě postavy v příběhu. Ještě můžeme rozlišovat tzv. implicitní subjekty, což jsou postavy, které ale nejsou v příběhu zcela zobrazené.
A konečně: Jak napsat zajímavý děj
Jak už jsem nastínil, dobrý příběh musí mít uspokojivou zápletku. Závisí to na vašem způsobu vyprávění, na tom, jak je váš příběh uvěřitelný (a to i ve fantasy žánru, protože i fikční světy musejí mít svá pravidla). Zápletky ve vašem příběhu mohou být různé – hlavní hrdina bojuje proti někomu jinému, proti přírodě, proti společnosti, proti sobě samému (tzv. vnitřní konflikt, který můžeme vést v oblasti třeba morálních hodnot nebo kdy musí hrdina učinit nějaké zásadní rozhodnutí).
Určitě důležitým faktorem je, aby byly postavy uvěřitelné. O postavách pro vás chystám samostatný článek, proto zde jen zhruba popíšu základní vlastnosti, které by postavy měly mít. První vlastností je, aby byly postavy motivovány; aby to, kam míří, mělo své důvody. Pokud není jejich motivace dostatečně silná, příběh bude působit, jako by jejich činy byly nahodilé. A aby vaše dílo neskončilo v braku, bylo by dobré vytvářet postavy plastické, čili "dobro a zlo" už delší dobu není v módě. Autor by měl být tak trochu psychologem a vytvářet postavy s emocemi, přesvědeními a cílem.
Samotný děj si pak sám o sobě žádá zvraty a překvapení, ale i s tím se musí opatrně. Děj by měl k zvratu logicky směřovat. Nahodile umírající postavy ztrácejí svůj význam. Zkrátka příběh by měl být promyšlený, nepředvídatelný (ale tím způsobem, aby si čtenář mohl říct: "nojo, vždyť to k tomu vlastně spělo"). Právě díky této vlastnosti poznáte dobrého spisovatele.
Problémy a konflikty v příběhu by měly být také vypočítané. Překážky totiž nesmí být příliš malé, anebo naopak příliš velké, až nemožné.
Tipy, jak svůj příběh ozvláštnit a budovat napětí
Pro ozvláštnění příběhu se často využívá kontrast, kdy se dva prvky příběhu zásadně liší. Pro udržení napětí rád využívám retardaci děje, kdy se záměrně děj zpomalí před očekávaným zvratem a tím se napětí zvyšuje. Dobrý příběh často obsahuje nějaké tajemství, které je postupně odkrýváno.
V detektivních příbězích, ale i jiných, se patrně setkáte také s falešnou motivací. To je případ, kdy jste záměrně vedeni k nějakému předpokladu, abyste si mysleli něco jiného a následně byli překvapeni. Pro urychlení děje využívejte četné dialogy, ty jsou nejlepší, kdy je už váš vymyšlený zvrat v plném procesu! A v neposlední řadě jsou hitem zajímavá prostředí, v nichž se příběh odehrává, neokoukaná, o kterých se může čtenář zároveň dozvědět něco nového.
